To nejdůležitější, co pro sebe můžeme udělat.

Co je to nejjednodušší a zároveň nejdůležitější, co pro sebe můžeme udělat? Co je to sebeláska a proč se o ní teď tak často mluví? Proč si mám sama sebe postavit na první místo? Já přece nechci být pyšná a egoistická? Proč bych teď měla myslet hlavně na sebe a ne na druhé, když je mám ráda? Vždyť se mám přece ráda, vždyť se přece maluju a hezky oblékám. Sebeláska – nad tím jsem nikdy neuvažovala.

Takové věty někdy slýchávám od žen v mém okolí.

Jsme ženy, maminky, manželky, podnikatelky, cestovatelky, pracujeme a zároveň se staráme o domácnost. Zvládáme spoustu věci najednou. Pomáháme lidem v práci i dětem a manželovi doma, kamarádkám a kamarádům, kteří to potřebují. Odkud ale na to všechno bereme sílu?

Odkud je ta energie?

Ano, jíme, pijeme, spíme.

Proč to ale někdy nestačí a docházejí nám síly?

Tím klíčem je právě sebeláska.

Není to egoismus, ani to, že bychom byly pyšné nebo se povyšovaly nad ostatní. Zdravá sebeláska totiž pomáhá nám samotným, ale i našemu okolí.

Jak?

Totiž, když je spokojená žena, je spokojené i její okolí.

Krásně je to vidět u maminek malých miminek. Říká se, že na prvním místě je miminko, protože kolem něj se teď točí celý svět. Jenže, maminka ho kojí, přebaluje, v noci nespí. Miminko pláče a potřebuje maminku pořád. Maminka pořád kojí, přebaluje, nosí, utěšuje, nejí, nespí, nemá čas ani na to se namalovat. A po nějakém čase mamince docházejí síly.

Co by teď měla udělat? Když bude pokračovat ve stejném tempu, pravděpodobně velmi brzy začne usínat ve stoje a nebude mít na své miminko energii. A když nebude mít energii, jak ho bude moci kojit a zvládat noční vstávání? Bude se o něho moci pořád starat tak, jak by chtěla a ještě u toho být usměvavá na manžela a ostatní?

Vím(z vlastní zkušenosti), že takovéto tempo se dlouho zvládat nedá a velmi brzy se začne podepisovat na atmosféře okolo. A není spokojená ani maminka, ale ani miminko.

A stejné je to u jakékoli ženy a jejího okolí.

Když totiž žena září, má sílu na to prozářit svět kolem sebe. Lidé se s ní cítí dobře a ona se cítí dobře s nimi.

Ale když je vyčerpaná, může být podrážděná nebo dokonce onemocnět. A to pak není dobře ani ji ani lidem kolem.

Stačí pak málo a žena se zbytečně kritizuje, klade na sebe zbytečně velké nároky a je citlivá na jakoukoli kritiku. Kritizuje pak samu sebe, ale i své okolí. A rozbíhá se koloběh.

Nemá se dost ráda.

Připadá si ne dost dobrá, jiná než ostatní. Ostatní jsou lepší, krásnější, mají lepší postavu, všechno lépe zvládají, vypadají lépe.

Když mi vypadly vlasy, bylo to podobné. Najednou jsem se cítila jiná, méně krásná.

Najednou jsem neměla vlasy a vypadala jsem jinak. Soustředila jsem se jen na to, co nemám. Cítila jsem se proto méněcenně. Pocit se ještě prohluboval pokaždé, když se mi zdálo, že se na mě někdo divně podíval.

Žena ale přece nepřestává být ženou tím, že vypadá jinak nebo se cítí jinak, nebo ano?

Ženství přece nedřímá ve vlasech, nebo ano?

Já vím, že ne! I bez vlasů je žena pořád ženou. I ta žena, která žije pro rodinu, nemá čas na sebe a chodí domů úplně bez energie, je to pořád žena. I ta žena, která třeba přibrala, protože na sebe neměla čas, i ta žena, která překonala ženskou nemoc.

Pořád máme přece naše krásné zázračné ženské tělo a naši úžasnou ženskou duši, pořád jsme to my.

Ale jak to, že si to neuvědomujeme?

Odpověď je prostá.

Nevěnujeme si čas.

Nevěnujeme se samy sobě, svému tělu, svému krásnému ženskému tělu, které dokáže zázraky. Nerozvíjíme svou energii směrem, jaký bychom samy chtěly, třeba proto, že jsme někde zaslechly, že je to divné, nebo, že by se to nemělo.

Žena nepřestává být ženou, ženou se rodíme a zůstáváme jí po celý život, za všech okolností.

A je velmi krásné být ženou, rozvíjet svou energii tak, jak to máme rády. Tvořit. A hlavně, věnovat alespoň trochu času sama sobě. Pečovat o sebe.

Ale jak to udělat? Když máme pocit že nemáme čas na nic, natož na sebe samu?

Zpomalme, zastavme se, nadechněme se a vydechněme.

Uvědomme si svůj nádech i výdech a samu sebe. Své tělo i to, jak se cítíme.

Věnujme si čas a péči. Nemusí to být hodiny. Pro začátek stačí i pár minut denně. Pár minut jen pro nás, náš nádech, náš výdech, pár minut na to uvědomit si, kde jsme, jak se cítíme, a co bychom v tuto chvíli ocenily.

Čím více si totiž žena uvědomuje své tělo a to jak se cítí, tím více se sama pro sebe rozvíjí. Čím více se rozvíjí, tím více se cítí dobře. Čím více se cítí dobře, tím více je jistější. A čím více je jistější, tím více je sebejistější a tím více se má raději.

A když se cítíme dobře samy v sobě, máme se vždycky kam vrátit, vždycky pak máme oporu toho nejdůležitějšího člověka v našem životě. Sebe samé.

Když budeme vnímat samy sebe, budeme se mít rády, takové jaké jsme, budeme se umět za sebe postavit. Nebudeme se bát říct komukoliv Ne, když to tak cítíme. Nebudeme se bát negativních reakcí cizích lidí, protože si za sebou stojíme.

Sebeláska je to, co si můžeme každá z nás sama dát. Sebeláska je to nejjednodušší, co si můžeme samy dát, a také proto se prolíná celým videoprůvodcem.

A nebudeme se bát se podívat do zrcadla, i když třeba nemáme vlasy nebo nás doteď trápila nějaká vada na kráse.

Protože jsme to pořád my. A máme se rády.

Mějme se rády. Mějte se rády! Vy jste ty nejdůležitější!

Vaše Lucka

Lucie Schwarz
„Jsem spokojená žena i přesto, že žiju 20 let bez vlasů. Pomáhám lidem v podobné situaci, aby i oni měli dostatek sebevědomí a krásný a naplněný život.” Můj životní příběh si přečtěte zde >>