Tady a teď.

Jak si užíváte léto? Užíváte si déšť nebo máte raději horké dny? A dokážete si ty dny užít se vším všudy? Nebo vám myšlenky utíkají někam jinam od toho, kde zrovna jste?

V minulém článku jsem vám psala o tom, že jsem měla čas trávit každou chvilku se svým synem a snažila jsem se užívat si to, každou chvíli. Tady a teď. Tak jako to dělají děti. Ony totiž neřeší to, že něco teď nemají, když to zrovna teď nepotřebují, neřeší to, že by něco třeba mohly mít, když to kolem sebe bezprostředně nevidí, co bylo nebo to, co bude.

A my dospělí někdy právě tady to všechno řešíme. Trápíme se tím, co bude, i když přece do budoucnosti nikdo z nás nevidí. Nebo se na to naopak strašně těšíme a sníme o tom velmi intenzivně. Tak intenzivně, že nemyslíme na to, co se kolem nás děje teď. A přitom, my přece nemůžeme vědět, jaké to bude.

A pak to přijde. To ono, na co jsme se těšili. Někdy máme to štěstí a je to skvělé. Třeba to i předčí naše očekávání. Ale někdy to vůbec není takové, jak jsme si představovali. Nakonec ten zážitek třeba vůbec není tak intenzivní a bezstarostný. Třeba těsně předtím přijde něco, s čím jsme nepočítali a ani jsme s tím počítat nemohli. A to něco pak ovlivní ten zážitek, na který jsme se těšili.

Třeba já, jak jsem v minulém článku psala, trápila jsem se tím, co se stane, když bych skončila v práci. Když bych přestala dělat to, co jsem tolik let dělala. Trápila jsem se tím, že bych ztratila jistotu stálého zaměstnání. A trápila jsem se tím v době když jsem na mateřské, takže vlastně v době, kdy jsem stálé zaměstnání nepotřebovala. Zbytečně, protože impuls ke změně nakonec přišel bez mého vlastního přičinění. A řešení? Nakonec to nejlepší, jaké mohlo přijít. Mohla jsem si odpočinout a užívat si toho, co mám teď.

A díky tomu trápení jsem si v té době neužívala to, co jsem prožívala, tak intenzivně, jak jsem mohla.

A teď dva příklady z dětských hřišť. My maminky se často pohybujeme na dětských hřištích a tak můžeme být svědky různých situací.

Baví se dvě maminky, jedna s úplně malým dvouměsíčním chlapečkem si stěžuje té druhé, která má roční holčičku. „Malý pořád pláče, pořád ho bolí bříško. Přejde to někdy?“ A ta druhá na to: „Jo, to přejde, neboj, ale počkej,až ho začnou bolet zuby, to je teprve něco.“

A nebo úplně naopak.

Maminka s 10-ti měsíční holčičkou říká: „Už aby chodila, fakt, to jak jenom stojí je únavné. Nemůžu ji nikde nechat o samotě.“ Vedle ní maminka s dvouletým chlapečkem: „To si moc nepomůžeš, jak bude chodit, všude ti vleze a bude ti utíkat, že ho budeš mít problém uhlídat. Už aby byli samostatní.“

Ale co bude pak?

Pak jsou samostatní, začnou chodit do školy a maminky do práce. A ze školy přinesou poznámku nebo špatnou známku a nebo vyrušujou. A jejich maminky se pak těší na to, až budou dospělí. A když jsou dospělí? Najednou maminky vzpomínají na to, jak byly jejich děti malé, že ono to vlastně bylo všechno jednodušší a teď už je to pryč a je to tak dávno.

A není to škoda?

Když se podíváte na dvouměsíční, desetiměsíční nebo dvouleté děťátko. Každý věk má svoje krásy. To, jak se to dvouměsíční snaží nemotorně chytat ručičkama hračku, to jak desetiměsíční objevilo, že může stát a dívá se najednou na svět z jiného, vyššího úhlu. A baví ho to tak moc, že mu vůbec nevadí, že padá pořád na zem, protože ještě nemá rovnováhu. Vždycky se pak zvedne a užívá si to, že je výše, že je ten svět na zemi najednou tak nízko a že nahoře jsou jiné, zajímavější věci.

A to dvouleté? Ano, utíká, ale zároveň už všemu rozumí, dokáže si říct, co chce a my se s ním už domluvíme. A čím je starší, tím více se s ním můžeme domluvit. A čím nezávislejší je, tím více si můžeme užívat ty chvíle jako parťáci.

To, jak věci vnímáme záleží vždy na našem úhlu pohledu. Můžeme je totiž vnímat právě teď a tady.

Vnímat ty hezké stránky a nemyslet na ty negativní. My přece nemusíme přemýšlet nad tím, co bylo, nebo co nám někdo řekl. A nemusíme ani přemýšlet nad tím, co bude, protože ono to stejně přijde,ať na to myslíme nebo ne. A když nebudeme mít přehnaná očekávání, nemusíme se bát toho, že nás to, co přijde, zklame.

A to, co přijde, můžeme ovlivnit právě tím, že si budeme zrovna teď užívat to, co právě děláme. Protože, když si uvědomíme, že to co žijeme teď, je to nejlepší, co zrovna můžeme mít, tak nám to může dát tu jistotu, že když budeme prožívat stejným způsobem ty okamžiky v budoucnosti, budou taky to nejlepší, co zrovna budeme moci mít.

A už nám neunikne to úžasné, co se kolem nás zrovna teď děje.

Mám takový tip, jak si uvědomit, co v tu danou chvíli máme.

Zastavte se, zavřete oči a nadechněte se. Soustřeďte se na svůj dech a na vzduch, který vdechujete. Nemyslete chvíli na nic, jen dýchejte. Zaposlouchejte se do zvuků kolem. Slyšíte ticho? Zpívat ptáky? Vítr ve větvích stromů? Kapky deště ťukat do oken? A pak otevřete oči. Podívejte se jak svítí slunce a že po stromě přeběhla veverka. Pod stromem leží větvičky a listí. Nebo prší a kapky deště se odrážejí od listů stromů. Jak věci mění barvy, když jsou mokré. Chodí tady lidi? Baví se? Všude je něco hezkého, jen si to uvědomit.

Když budeme krásně a pozitivně prožívat přítomný okamžik nebo se o to alespoň snažit, budeme krásně a pozitivně prožívat celý náš život.

A o to přece jde. Užívat si život se vším, co přináší.

Teď a tady.

Vaše Lucka

Lucie Schwarz
„Jsem spokojená žena i přesto, že žiju 20 let bez vlasů. Pomáhám lidem v podobné situaci, aby i oni měli dostatek sebevědomí a krásný a naplněný život.” Můj životní příběh si přečtěte zde >>