Bilancování aneb Příběh projektu Život bez vlasů

Je tady konec roku 2019 a asi většina z nás přemýšlí nad tím, co nám uplynulý rok dal, jak nás změnil a jestli nám třeba i něco vzal. A já jsem při této příležitosti napsala tento článek, který pro vás může být povzbuzením v tom, že když něco chcete ve svém životě změnit a jdete si za tím, můžete to získat. A že nezáleží na tom, jestli vlasy máte nebo nemáte.

Pro mě to byl rok mého projektu Život bez vlasů. Byl to pro mě rok neuvěřitelně transformační. A i když jsem to pořád já, ta stejná Lucka, kterou jsem byla loni, jsem zároveň i jiná. Tento rok mě posunul jak po psychické, tak po fyzické stránce tak, jak bych to nikdy nečekala. Dokázala jsem věci, které mě ani nikdy nenapadly, že bych dokázat mohla a překonala jsem snad všechny výzvy, které se mi do cesty postavily.

A k tomu všemu jste mi pomohly i vy, i když jste to možná doteď netušily 🙂

Na začátku roku byl jen nápad v mé hlavě. Už delší dobu jsem přemýšlela nad tím, že bych chtěla pomáhat jiným lidem tím, co sama umím. Lidé toho umí hodně a je škoda, že se o to se světem nedělí. A já jsem chtěla. Chtěla jsem se začít dělit o to, jaké to je žít bez vlasů. A chtěla jsem tímto sdílením pomoci ženám, kterým vypadávají nebo vypadly vlasy. Chtěla jsem jim ukázat, že i bez vlasů, s parukou, mohou žít jako jiné ženy, které vlasy mají. A že jim to nemusí být vůbec žádnou překážkou, právě naopak.

Tento příběh se vlastně začal psát v únoru roku 1998, kdy mi během jednoho týdne v důsledku alopecie vypadly všechny vlasy. Bylo to rychlé, bylo to náhlé a já jsem po týdnu sháněla paruku. Tehdy jsem nevěděla, že to bude napořád. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádám. Byla jsem 13letá holka, která měla krásné zlatavé vlasy dlouhé po pás a během týdne o skoro všechny přišla.

Dnes už vím, jak se se vším vypořádat a žiju i bez vlasů krásný a plnohodnotný život. Už si ani neumím představit, že bych vlasy měla a vůbec mi v životě nechybí. Nosím paruku, ve které se cítím krásně a patří ke mně. Ale když chci, chodím bez vlasů, nebo v šátku. Dělám to vždy tak, abych se cítila dobře. Nemusím už být v křeči z toho, co se stane, když někdo pozná, že paruku nosím, ani z toho, když to nepozná. Mám úžasného manžela a vím, že mi vlasy nebyly ve vztahu překážkou, protože jsem přišla na to, jak bez vlasů ve vztahu být.

Ale zpět k roku 2019. V lednu přišlo rozhodnutí, že chci svůj příběh, a to, jak se se vším kolem života bez vlasů srovnat, sdílet. A jak už to bývá, věci přicházejí ve správný čas a když se pro něco opravdu rozhodnete, přicházejí vám do cesty lidé a situace, které vás k vašemu cíli mohou směrovat.

A tak se stalo, potkala jsem ženu, která učí, jak předávat lidem to, co umíme, na internetu. Přihlásila jsem se do jejího kurzu a všechno se rozběhlo. Když jsem svým novým spolužákům představila můj nápad, byli nadšení, dostalo se mi obrovské podpory, kterou bych nečekala. Najednou to bylo venku a už to nebyl jen nápad v mé hlavě, který jsem do té doby probírala jen se svými nejbližšími.

Začala jsem budovat web. Já, která jsem nikdy dříve nic takového nedělala. Já, která jsem nikdy netvořila, protože jsem měla pocit, že to není pro mě. A víte co? Po pár týdnech stresu, že já přece designově tvořit nezvládnu, protože, to mi přece nikdy nešlo, jsem web začala postupně tvořit a co bylo hlavní, začalo mě to bavit. Technická stránka mě bavila, takové věci mě bavily vždycky, ale design, ten přišel až letos.

No, a abych mohla předávat to, co umím, měla bych přece psát. Jenže, říkala jsem si, já jsem přece nikdy nebyla nějaký pisálek. Bylo mi ale jasné, že bez toho to nepůjde. A tak, přišla mi do cesty moje kamarádka z výšky, se kterou jsme se léta neviděly. Bydlely jsme spolu rok na kolejích, ale pak se naše cesty rozdělily. A ona v mezičase vybudovala projekt Kurzy z obýváku, kde učí lidi psát, když psát chtějí.

Přesně pro mě, řekla jsem si, a vydala jsem se na kurz. Bylo to skvělé. 10 velmi inspirativních lidí, každý s trochu jinou motivací ke psaní a každý s jiným příběhem a způsobem myšlení. Jeden den, který mi pomohl rozběhnout mé psaní. Nastartoval ve mně kreativní vlnu.

Začala jsem psát blog a sepsala jsem celý můj bezvlasý příběh, který jsem umístila na mé stránky. Tak aby si ho mohla každá z vás přečíst.

Je to e-book, který si můžete zdarma stáhnout a jmenuje se Život bez vlasů – Příběh jedné spokojené bezvlasé ženy. Než jsem ho na web dala, byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla ani spát. Ale, přišly první čtenářky a já jsem šťastná, že můžu říct, že ženám pomáhá. Těm, které vlasy nemají, ale i těm, které je mají.

První kroky jsem tedy udělala a můj projekt začal dostávat své obrysy.

Mám velké štěstí, že mám kamaráda, který je designer a módní návrhář. Známe se od dětství a zná celý můj příběh. Pomáhal mi na začátku s líčením, později i s parukami – najít takové, které budou vyhovovat mým celkem vysokým požadavkům. Nosím paruky umělé a žehlitelné a velmi mi vyhovují. A nyní jsem ho požádala, aby mi pomohl natočit videa.

Nikdy jsem neměla ráda prezentování před tabulí, vytváření prezentací a jejich přednes. A představa, že budu stát před kamerou mě přímo děsila. Řekla jsem si ale, že bez toho to prostě nepůjde. Že bez toho svůj záměr, předávat to, co jsem se za těch více než dvacet let naučila, že bez toho to prostě neuskutečním. Řekla jsem si, že to přece zvládnu. Velmi ráda mluvím před lidmi, které znám a vím, že dokážu předat to, co v tu chvíli předat chci. Tak jsem se rozhodla postavit výzvě. Velké výzvě, které jsem se vždycky děsila už v představě.

Jela jsem za svým kamarádem a postavila se poprvé v životě před kameru. A tak, ve spolupráci s ním, vznikla praktická videa, která nyní ve videoprůvodci najdete. Jsou to videa velmi živá a ukazuju v nich, jak se nalíčit, jak si správně vybrat paruku, jak o ni pečovat, jak ji mýt a také jak ji česat, upravovat žehličkou a vytvářet účesy a také večerní líčení, kde hrají hlavní roli výrazně nalíčené oči.

Ale, jak samy asi víte, paruka je jen jedna část života bez vlasů. Když nám vypadávají vlasy, čelíme pocitům, které jsme doteď neznaly. Můžeme potkávat lidi, kteří jsou nepříjemní. Může se také stát, že se s parukou dostaneme do situace, kdy nevíme, jak si s ní poradit. Nebo třeba zrovna hledáme partnera a nevíme, jak to ustojíme. Tímto vším jsem si prošla a věděla jsem, že přesně tyto poznatky chci ženám, které to potřebují, předat.

A tak jsem začala psát. A když jsem začala, došlo mi, že když chci všechno předat tak, jak to opravdu bylo, niterně, do hloubky, tak že je třeba, abych si tím znovu prošla. Abych si uvědomila do detailu pocity, které jsem měla, když mi vlasy začaly vypadávat a vypadly.

A tak jsem je prožívala znovu. Vracela jsem se do situací, kterým jsem tehdy čelila a vybavovala si momenty, které pro mě byly těžké.

Bylo to náročné, někdy velmi. Mé tělo na všechny ty pocity reagovalo. Ale procházela jsem jimi s vděčností, že o nich mohu mluvit a že je mohu prožít hluboce a zároveň s nadhledem a že je mohu předávat a pomoci tak ostatním ženám je zpracovat. Uvědomila jsem si při tom, že tím, že jsem si jimi znovu prošla, cítím se krásněji, lehčeji, ženštěji.

Psala jsem o tom, s jakými lidmi jsem se setkávala a a setkávám, o tom, co jsem si s nimi prožila, jak reagovali na to, že paruku nosím. O tom, jak to kdysi bylo poznat i o tom, že dnes to poznat není ani pří pohledu z blízka, ani při dlouholetém kamarádství.

Vzpomínala jsem na první lásky a na to, jaké to bylo jim říct, že nosím paruku nebo se naopak srovnat s tím, že to věděli. Popisovala jsem i to, jak na to, že nemám vlasy reaguje můj syn i jeho malá sestřenice.

A pak jsem si vybavovala všechny možné situace, ve kterých jsem se s parukou ocitla. Co mi bylo příjemné a co nepříjemné.

A nakonec jsem procházela to, jak žiju teď a co mi pomáhalo a pomáhá se cítit dobře, krásně a zářit. Zářit tak, jak to mám ráda a jak bych si přála, aby zářily ženy v mém okolí, ty co vlasy nemají i ty co je mají.

Když jsem o projektu vyprávěla svým známým, vždy jsem se rozzářila. Mluvila jsem o něm s takovým nadšením, že mě lidé poslouchali tak, že mě ani nechtěli přerušit. Při jednom setkání s kolegy s kurzu se mi podařilo to, že je to, jak jsem o mém projektu vyprávěla, doslova posadilo na zadek 🙂

A tak jsem si řekla, jak jinak to mé nadšení předat než videem?

Objevila se tedy přede mnou další výzva. Nejen sepsat to všechno, co nosím v hlavě, ale začít o tom veřejně mluvit. Byla jsem velmi nervózní, točit videa pro mě nebylo přirozené a témata byla velmi těžká. První videa byly hezké, ale jak jsem po čase a cvičení v natáčení videí zjistila, nebyla jsem to já.

Uvědomila jsem si, že na natáčení videí je nejtěžší to, zachytit sebe samu tak, jaká doopravdy jsem. Věděla jsem, že je to ta správná cesta, že videa budou ten nejlepší způsob, jak mou energii předat ženám, které to potřebují. A tak jsem cvičila a natáčela. Tvořila jsem to, co by mě nikdy nenapadlo, že budu tvořit.

Pak jsem si uvědomila, že potřebuju odpočívat a trávit více času sama se sebou. Začala jsem hodně spát a trávit čas v přírodě. Začala jsem zase tancovat a znovu jsem propadla kouzlu tance, které jsem už pozapomněla. A ještě více jsem se zaměřila na to, co prožívám v tu chvíli, ve které jsem.

Jak už jsem mnohokrát psala, děti jsou v tomto ti nejlepší učitelé a pozorováním toho, jak se radují z maličkostí se můžeme hodně naučit. A můžeme taky pociťovat tu radost, kterou jsme také jako děti prožívali. Můžeme si zase začít všímat věcí, které už kolem sebe nevnímáme a radovat se z nich.

Videoprůvodce Jak žít bez vlasů tak, aby vám nechyběly – Průvodce všemi aspekty života bez vlasů.

Videa úvodní, o pocitech, partnerovi, lidech okolo, situacích, způsobech relaxace, ale také líčení jsem nakonec natočila sama. Tak, abych, když je sleduju, měla pocit, že se dívám do zrcadla. Tak, abych si byla jistá tím, že jsem to opravdu já. A tak vznikl celý videoprůvodce Jak žít bez vlasů tak, aby vám nechyběly – Průvodce všemi aspekty života bez vlasů. Je tady pro vás. Je takový, aby vám přinesl co nejvíce podpory a inspirace. V jednotlivých tématech jdu do hloubky nejvíce, co mohu, tak abyste se v nich dokázaly najít. Ta, kterou na videích vidíte jsem opravdu já a vy tak máte možnost mě poznat tak, jako bychom byly přítelkyně.

Mezitím jsem se postavila před další výzvu. Tou pro mě byly sociální sítě. Došlo mi, že pokud chci šířit to, co dělám, je nezbytné být na sociálních sítích aktivní. Já jsem totiž nikdy nepatřila mezi ty, kteří na sociálních sítích často sdílejí. Vznikly stránky Život bezvlasé ženy na FacebookuInstagramu. Na počátku to pro mě opravdu nebylo jednoduché, psát o svém životě, o tom co prožívám.

Hledala jsem způsob, jak sdělovat to, co ženám, které to potřebují přinese užitek, ale zároveň mi při tom bude dobře. Po pár měsících jsem ten způsob našla a začalo mi to být přirozené. A jsem za to moc ráda. Vidím, že mé příspěvky ženy těší a že jim pomáhají se cítit lépe. A to je pro mě odměna a motivace pokračovat tak, jak jsem začala.

A nakonec přišlo video Inspirace pro Váš život bez vlasů.

19ti minutové video, které můžete shlédnout zdarma a ve kterém uvidíte, jak to ve videoprůvodci vypadá, jedna jeho část je totiž ukázkou z úvodního videa videoprůvodce. Je to video, které vám přinese inspiraci do Vašeho života a kde samy uvidíte, že bez vlasů můžete krásně a normálně žít. Můžete si užívat, když nosíte paruku, i ty chvíle, kdy ji nenosíte.

A to je vše. S příběhem mého projektu jsme se dostali k okamžiku, kde stojíme teď. A já vám na tomto místě chci poděkovat, že jste tady. Protože bez vás a bez motivace, kterou mi svou přítomností dáváte, by tohle všechno nevzniklo.

Chci tady také poděkovat mé rodině a kamarádkám, které při mně stály a podporovaly mě ve chvílích, kdy jsem to potřebovala. Nejen psychicky, ale i tím, že mi umožnily mít na projekt čas.

A já jsem vděčná, že celý projekt vznikl. Na začátku byla myšlenka a teď je tady zhmotněné to, o čem jsem snila. Jsem vděčná sama sobě, že jsem to dokázala a že mě to baví. Jsem vděčná, že jsem překonala výzvy, o kterých jsem neměla ani tušení a které se přede mnou letos objevily. A jsem vděčná, že mě posunuly o obrovský kus dále – v seberozvoji, v sebeuvědomnění a v tom, co všechno jsem se naučila.

Přeju vám do nového roku hlavně hodně zdraví, protože to je to nejdůležitější a nenahraditelné. A přeju vám, ať se vám daří překonávat výzvy, které před vámi stojí, ať už jsou jakékoli.

Veřím totiž tomu, že když něco opravdu chceme, není žádná výzva nepřekonatelná. A věřím, že pokud se pro něco opravdu rozhodneme, přicházejí do cesty ti správní lidé a situace. A i když se něco v určitém momentě zdá jako negativní, může nás to velmi obohatit a posunout o veliký kus dále. Třeba tam, kde bychom to ani sami nečekali. Tak jako v příběhu projektu Život bez vlasů.

Těším se na vás v roce 2020!

Vaše Lucka

Lucie Schwarz
„Jsem spokojená žena i přesto, že žiju 20 let bez vlasů. Pomáhám lidem v podobné situaci, aby i oni měli dostatek sebevědomí a krásný a naplněný život.” Můj životní příběh si přečtěte zde >>